Zkušenosti s výpovědí
V minulém zaměstnání jsem pracovala čtyři a půl roku a už delší dobu jsem vnímala, že to pro mne přestává mít smysl. Měla jsem pocit, že už jsem se dostatečně hodně naučila a že se nemám kam posunout.
Malá firma s 5-10 zaměstnanci pro mne přestávala být perspektivní. Začali mne oslovovat naši klienti, abych přešla na jejich stranu a díky tomu jsem si uvědomila, že jsem pro tento pracovní trh asi dostatečně „zajímavá“ a že by bylo fajn uskutečnit změnu. Můj šéf mě začal pořádně „vytáčet“, protože organizoval pravidelné porady vždy v 16 hodin, když už jsme my zaměstnanci chtěli v létě všichni jít k vodě. Nepouštěl mě včas na jazykový kurz, který jsem si mimochodem zaplatila z vlastní kapsy a držel mě v práci až do 18 hodin pod záminkou, že ten či onen klient ještě potřebuje něco dodělat. Tak jsem propásla nesčetné množství hodin jazykové výuky a začalo mě to pořádně štvát.
Na závěr mé nechuti setrvat v tomto zaměstnání mě šéf „dorazil“, když mi zemřela babička a já jsem si žádala o náhradní volno s tím, že mám z každého dne odpracováno nespočet hodin přesčas. Šéf mi na to řekl, že si mám vzít dovolenou. V tom momentě jsem pochopila, že s takovým člověkem, který i v takových životních situacích zneužívá své postavení a moc, dál pracovat nedokážu.
Byla to od něj tečka za vším. Řekla jsem si: teď nebo nikdy. Rozhodla jsem se, že tento zaměstnanecký poměr raději ukončím. Mou výpověď samozřejmě nepřijal, roztrhal ji se slovy, že mu to nemůžu udělat. Já jsem mu s ironickým úsměvem na tváři odvětila, že můžu a že se už i stalo, že mou výpověď převzala kolegyně a zapsala ji i do oficiálně přijaté pošty. Tím začala moje dvouměsíční výpovědní doba. A dodnes toho rozhodnutí nelituji. Po mém odchodu se firma postupně rozpadla, lidé od něj odešli a on se toho podnikání vzdal.
Teď mám zaměstnání, které mě velmi baví, můžu se dostatečně realizovat a hlavně mám šéfku, která mě dosud jako člověk nezklamala a je to šéf s velkým Š.
Zuzana, konzultantka, 30 let
Po mateřské dovolené jsem se vrátila zpět ke svému původnímu zaměstnavateli. Bohužel jsem kvůli reorganizačním změnám ve firmě dostala jinou práci a také šéfa, který mi od začátku dával najevo nesouhlas s mou přítomností na jeho oddělení. Cítila jsem, že mu prostě nesedím a nevyhovuje mu ani moje pracovní doba, kterou jsem jako pracující matka měla časově posunutou. Stále více byl náš pracovní vztah poznamenaný ignorováním, vzájemným odmítáním a naše komunikace se ocitla na bodě mrazu. V kanceláři bylo až příliš „dusno“.
Do práce jsem chodila s nechutí a se stále silnějším přesvědčením, že takhle to dál nepůjde a že si musím najít jinou práci. Na internetovém jobportálu jsem si zveřejnila životopis a začala jsem chodit po pracovních pohovorech s přesvědčením, že pokud si najdu novou a lepší práci, ihned šéfovi podám výpověď.
Netušila jsem však, že můj šéf zatím hledá způsob, jak se mě zbavit, a hledá si na mé místo náhradu. Samozřejmě ke hledání vhodného zaměstnance využíval databázi jobportálu, která obsahovala i můj anonymní životopis.
Filtr pro hledání vhodných kandidátů mu podle zadaných kritérií našel i můj životopis, a i když byl anonymní, podle jeho obsahu se šéf dovtípil, že je můj. Pořádná ironie osudu…
Bohužel mě šéf nakonec s výpovědí předběhl a já jsem musela odejít dříve, než jsem si stihla najít novou práci.
Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, protože jsem s pěkným odstupným během necelého měsíce také našla vysněnou práci a dnes se nepříjemné zkušenost se šéfem už jen zasměji.
Lucia, IT konzultantka, 32 let
Po škole jsem byla ještě za minulého režimu přidělena na místo laborantky do chemičky. Byli jsme tam skvělá parta a práce byla zajímává, pořád se něco vyvíjelo. Po revoluci nás koupila velká nadnárodní firma, která nasadila zcela nová pravidla. Práce byla náročnější, co do tlaku na naše výsledky, ale přesto to byla práce dobrá.
Jak už se to stává, firmu skoupil velký koncern, vybrali naše know-how a přesunuli výrobu do Číny. Naštěstí nám dali 6 měsíční odstupné. Hned jsem se šla nahlásit na úřad práce pro podporu, dokonce za mě platili i sociální a zdravotní pojištění, což jsem ani nevěděla. Ale v mém oboru toho moc neměli. V té době si hledal práci i můj syn. Doma jsme počítač ani internet neměli, ale vzal mě do internetové kavárny a ukázal mi, jak o sobě mohu dát vědět do světa. Bohužel jsem zjistila, že i na internetu je pro mě málo pracovních pozic, přestože jsem ochotná dojíždět až 50 km denně do 3 velkých měst. Tak zatím čekám, možná budu muset změnit obor.