Přestávka na stravování, stravenky a stravné
Zákoník práce ukládá povinnost každému zaměstnavateli, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, jenž v rámci pracovní směny vykonává práci déle než 6 hodin, zajistit přestávku na stravování.
Dle § 236 zákoníku práce:
1) Zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování; tuto povinnost nemá vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu.
(2) Bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, poskytuje se zaměstnancům stravování; zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele, jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, nejsou-li tyto záležitosti upraveny pro určený okruh zaměstnavatelů zvláštním právním předpisem. Tím nejsou dotčeny daňové předpisy.
(3) Bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, může být cenově zvýhodněné stravování poskytováno
- a)bývalým zaměstnancům zaměstnavatele, kteří u něj pracovali do odchodu do starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně,
- b)zaměstnancům po dobu čerpání jejich dovolené,
- c)zaměstnancům po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti.
Zaměstnavatel může zaměstnancům na stravování přispívat v podobě stravenek nebo snížené ceny obědů, které nabízí v rámci závodního stravování. Příspěvek na stravování není povinností zaměstnavatele, pokud zaměstnance nevyšle na pracovní cestu. V opačném případě musí dle zákona vyplatit zaměstnanci stravné.
Na stravné má nárok ten zaměstnanec, který byl zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu. Sazby upravuje zákoník práce v § 163 odst. 1 a v § 176 odst. 1 pro tuzemské cesty a v § 170 jsou uvedeny náhrady za zahraniční cesty.